Kdo mě poslouchá? Jsi jediný. Sedím za šera v oprýskaný maringotce, co mi půjčil Kuba. Ona vlastně taky není jeho. Jen ji někdo u něj ve stodole parkoval. Dlouho. Tak jsem jí vzala na výlet. Teda já. To Kuba musel zapřáhnout jeho silnou káru a převést mě sem. Na tuhle pustinu. Kde teď sama sedím, čekám a pozoruju stromy, jak se větrem naklání. Je podzim. Lezavo. Tak sedím uvnitř. Venku se smráká. Přímotop zmirňuje tu páru, co mi začíná jít od úst. Myšlenky lítají jedna přes druhou jako rozházený noty v průvanu. Stejně tak moje emoce. Kdy nastane konečně ten vytoužený zen stav? Na to jsem tu asi krátce. Mobil s nabíječkou jsem nechala ve svojí sterilní domácnosti. Se svojí rodinou. Každý si šel po svém programu, všem je dobře. Že se ocitnu opravdu sama…bez elektřiny… bez pořádnýho topení… v týhle boudě někde na pasece…to jsem překvapila samu sebe. 

Slyším venku křupání větví. Ozve se zaťukání na dveře. “Pojď dál,” řeknu radostně.

Dáš mi fousatou pusu a tvoje obrovský paže mě na chvilku zahřejou. “Máš s sebou i plátno?” podívám se na tebe, když vidím, jak ti z kapsy vyčuhují štětce. “Mám,” odhrneš bundu a z náprsní kapsy čouhá kus starýho prostěradla. Rozložíme ho na podlahu.

Vezmu zbytek šípků, scvrklý jabkla, co jsem nasbírala po cestě, přihodím koření a dám vařit na malou plynovou bombu čaj. 

“Na dnešek jsem se těšila,”  vzdychnu a ty vidíš, jak mi září oči.  “Kde máš tu petrolejku? Chtělo by to víc světla,” ptáš se. Barvy kydneme na kus starých novin. A už to jede. Prsty umazaný. Štětce kloužou po prostěradle.   “To je abstrakce jako prase!” směješ se. No a. Je to přece jedno. Co to je. Musí to něco bejt?

“Mám tu ještě něco speciálního,” zdvihnu obočí. “Znáš to?” přinesu malý kornoutek plněný barvou. “Jagua.”  Chytnu ti ruku a začnu malovat na tebe. Chtěl jsi být plátno. A já barvy. 

Tak se do kůže vpilo, jak nám dobře bylo. Když svět venku neexistoval. Byla jen jedna noc. Jedna bouda. Byl jen život všude kolem. I v nás. Naštěstí.