Stojím s Lenkou Sýkorovou před jejími plátny v ateliéru. Vybíráme ty, které k sobě hezky půjdou. Jak je vyřešené světlo v konírně? Kde jsou okna? Kolik metrů má síň? Kolik se nám toho dovnitř vejde? Vzduchem lítají otázky a odpovědi. Začneme si tykat. Koukám fascinovaně do jednoho obrazu. Na něm je kytice. “To je tahle kytice, vidíš?” Vidím ve váze živou předlohu a také vidím,co vzniklo pár správnými tahy. Je to vzdušné. Je to hravé. Barevné. Líbí se mi! Je mi dobře. Všude barvy v tubách. Plátna. Štětce. Zapínám diktafon. Chci vám Lenku přiblížit.

Leni. Jak dlouho maluješ takový obraz?

To se nedá obecně říct. Začneš pozorovat. Pokračuješ skicákem. A pak přijdeš k plátnu, stačí pár tahů a máš to. Takhle to je. Ale ještě si k tomu připočti roky malování před tím. Ta ruka na tahy musí být zvyklá. Já tu nestojím půl roku před plátnem a neťunťám si to pořád dokola. Jsi venku. Pozoruješ týden ptáky. Pak přijdeš k papíru a vysmahneš je jedním tahem. Ale to chce cvik. To je takovej japonskej styl. 

Takže maluješ i venku? 

Malování venku má svoje kouzlo. Ale pozor. Pořád ti do toho leze nějakej hmyz. Ty chceš malovat, ale zároveň zachraňuješ motýla. A on je najednou od barvy a je po něm. Padá ti do barev listí. Rozptyluje tě to. Takže malování venku je dobrý se skicákem. S akvarelkama. Venku si dělám přípravné fotky. Ale akryl už si nechávám na ateliér. 

Jakýma barvama je malová tahle kytice?

Tohle jsou všechno akryly. 

Kde si kupuješ všechny výtvarný potřeby?

V Nielsenu v Praze. To je můj oblíbený obchod. A když jsem žila v Praze, tak mi vozili všechno až domů. To bylo fajn. Plátna si buď natahuji a nebo si kupuji už natažené. Nebo ve Zlaté lodi. To je také dobře vybavená prodejna s výtvarnými potřebami. Skicáky tady v Plzni v papírnictví. Jeden mám pomalovaný za dvě hodiny. Nevyplatí se mi kupovat extra kvalitní skicáky. Nebo si nařežu velké papíry na menší a pracuji na nich.

Leni, co je pro tvé obrazy typický?

Snažím se zachytit ten daný moment. Jeho tajemství a energii. V těch květech si můžu hezky pohrát. U figury je to náročnější v tom, že nechci nic opravovat. Chci mít v obrazech lehkost. Pár tahů. Přitom si hrát. “Jen tak to na obraz nahodit” je mnohem těžší, než neustále tahy opravovat.

Já to v tom vidím. Je to živý. Hravý. Baví mě to. Jak dlouho maluješ? 

Od školy. Od vejšky. Tu jsem skončila v roce 2000. Je to moje celoživotní vášeň. Nejdřív jsem dělala grafiku suchou jehlou. Teď mě baví to, co uvidíte v Plasích. Květiny. Jakmile začne jaro. Nevydržím to a potřebuji tu živost zachytit. Ale maluji celoročně. Protože já si svoje emoce potřebuji vymalovat. 

Lenky obrazy mi přivál do cesty jeden večer v Depu2015. Šla jsem tehdy na Slampoetry a ona tam zrovna vystavovala. Její obrazy mě očarovaly. Pro mě jsou dynamický. Temperamentní a plný toho, co sama v přírodě hledám. Proto jsem ji oslovila také jako spoluvystavovatelku na výstavu Carpe Diem! Víkendovou jednohubku umělců požitkářů, který se rádi kochají. Zastavte se!  Plasy. Už brzy.