Horkou jehlou – Rudolf Havlík

Existuje opravdu v dnešní době otroctví? Za jakých podmínek vznikla trendy móda, která se po tunách dováží  do vyvoněného západního světa a nebo co ten tuňák, co si chystáme k večeři. Kdo ho ulovil!? Má pravdu autor, že stačí pro nás Evropany visačka sustainable fashion, abychom měli pocit, že svým nákupem vlastně šetříme planetu? To všechno se dozvíte mimo hlavní příběh, a přitom vám to prozření nedá spát. Celou dobu mě hlavní postava fascinuje. Ty nejšílenější momenty popisuje někdy s humorem, někdy vás až mrazí. A  já nechápu, že tohle všechno skutečně někdo prožil. To fakt není sen? Vlastně jsem střídavě na hlavního hrdinu naštvaná. Protože on si jezdí po světě, jako já chodím po vesnici. Tu pozdravím pošťačku, támhle souseda. On se zdraví s kamarádem v Hong Kongu a za pár hodin s dalším na Filipínách. Já chci taky! Znát takhle svět! Sakra! Už se vidím,  jak tahám s jedním Indem jeep ze stráně. Nebo jak uprostřed himalájský bouře dělám průzkum. Počkat! Já bych jednak tohle nikdy nepřežila! A kdyby jo, tak bych rozhodně u toho nebyla tak vtipná. Jsem u kapitoly 44 a zbývají mi tři. Mám závěr příběhu před sebou a nevím, jestli hlavní hrdina vysvobodí ze zajetí zmizelého Marka. Ale za to vím,  že chci víc podporovat místní řemeslo, o to víc točím oblečení z druhý ruky, o to víc…chci pro sebe vlastně míň. 

Odnesla jsem knihu do slunečních lázní. Protože mi zmokla. A chodím ji navštěvovat. Opatrně přečtu pár promoklých stránek a šetřím si každý slovo příběhu. Protože s tímhle dobrodružstvím se prostě nechci jen tak rozloučit.

PS: Koho knížka láká, doporučuji začít románem „Zítra je taky den„.