Deník

Úterý 13.9.

Jedeme na další výjezdní poradu s Prostěkytky. Výjezdy rovná se pojďme domluvit, co je třeba, než vypukne kultura. Dnes na zadních sedadlech peřiny, v batohu jediný slušný šaty, na peřinách schne ještě moje jediný sako. Jedeme ke Krušným horám. Před Kláštercem nad Ohří stavím u cesty a převlíkám se z montérek. Do silonek. Dneska za dámu. A Bára prej kvůli mně taky. Češeme si rychle v pangeju švestky, strašnej hlad, bacha, silonky! a mastíme. Za 15 minut to začíná. Projekt Art 332 má totiž slavnostní premiéru svého prvního filmu. A to jsem zvědavá! Protože Art 332 se uměním baví. Moc je baví spolu-tvořit. A jsou lidem rádi blízko. A to je zase blízký mně. Sice mi námět filmu vzal úplně po premiéře hlas a je mi divně, nicméně slyším a vidím. A že je co! Je fascinující poslouchat ty, který svoje nejtemnější sny nějak zhmotní. A vy tam stojíte a sledujete, jak jim září oči. Najděte si je. A jeďte si je naživo poslechnout. K tomu zkoukněte obrazy. Protože ty nejsou rozhodně nudný. Rozhodně jdou pod povrch. A dokonce se dají číst. Art 332. Díky. No a my? Klasika. Noc nemá dopředu nikdy žádný scénář. Jsme v Klášterci nad Ohří. Zase máme hlad. Mně se pomalu vrací hlas. Už se zase směju. Jaký jsme my dvě kopyta. Našla jsem tebe a našla jsem víc sebe. 

Neděle 11.9.

Vracím se z chalupy. Respektive ze světnice, kterou máme v jedné chalupě na Šumavě. Je to takový malý cirkus. Představte si pidimístnost a v ní na horní palandě 5 dětí (ne! to si radši ani nepředstavujte). Do toho přijde na panáka nejeden jejich rodič. Jedna světnice. Večerní hromadné karty už jsem s dovolením odmítla a utekla vedle do thajských masáží. Tušíc, že slibovaná relaxační olejová masáž bude v duchu kung fu, levněji by mě vyšlo zůstat ve světnici, samozřejmě se špunty do uší. Vůbec by mi nevadilo, že zbytek světa neslyším, vůbec! Náš domov v týdnu vypadá zrovna tak. Já nevím, že všechny děti z ulice tak přitahujeme! Chápu, jako teta funguji skvěle. Na roli mámy se mě neptejte. Ale uznávám, že u nás se mají cizí i naše děti jako v ráji. Jenže jak mám v takovým chaosu žít JÁ? Teprve když se ocitnu sama, napadají mě s největší lehkostí další pracovní kroky. Protože mně práci nikdo nezadává, ani nerežíruje. Klid mi přináší největší ovoce. Sama. Zavřená. Neděle večer. Jen já. Také mi konečně docvakne ještě jedna věc.Jak můžu chtít, aby děti byly víc trpělivé, když jsem je roky učila, že jejich VŠECHNO má jasnou přednost před mým VŠÍM? Roky jsem doma poctivě všechny učila, že jsem až ta poslední, na kterou se budeme ohlížet. Takže! Jdeme si to přenastavit. Že to bolí? Bolí. Ale já už se konečně vidím. A to je velká VÉLKÁ úleva.

Úterý 6.9.

Co to je za řev? Jo budík! Momentálně jsem se s Havlíkem procházela po Tibetské náhorní plošině a tady to řve jako na pouti. Jsme po ránu nějaký nevrlý. Září. Brzo. Vstaň. Fuj. Nasoukáme se do správných pozic, za sedadla naštosuji 5 kýblů navázaných kytek a jedu. Prostě pojedu rovně! Přes kruháč rovně. Zatáčky kosim rovně. To dokážu. Protože ty kýble s vodou nemají rádi zatáčky. A ty krásenky v nich také ne. Chci je dovést špíglnýgl. Nechci jim pomuchlat sukýnky za každou cenu. Přežili jsme. Auto. Kytky. Já. Až potkáte po městě holku, která nese plný ruce kýblů, cáká z nich voda, ven čouhají pestrobarevný květiny – co vábí zrak, … pak to jsem já. Seznamme se! Teď už dokonale probuzená. 

Pondělí 5.9.

Už jste ve školách. Zvláštní. Jedu po 2 měsících na záhony sama. Nevím, jestli je to větší pocit radosti z vlastní samoty a nebo jestli si víc bez vás přijdu najednou jako bez ruky. Nad Plasama se ještě válí mlha. Krásný. Dojedu na statek. Vylezu z auta a čapnu wercajk. Nejdřív se vždycky mezi záhony jen tak projdu. Najím se očima! Nosem. Květy jsou ještě orosené. Nadechnu se ještě jednou a sehnu se mezi obří keře jiřin. Je babí léto a mně to tu ještě kvete.