BudaPešť

Nechat rodičovství doma, do batohu sbalit jen nás dva. Tebe a mě a pasy a zkusit, jaký jen spolu znovu bude to asi?

Na hory jezdíme celoročně. Hory nás vpijou a my dva v nich umíme téměř ladně spolužít. Ale město? Já ho potřebuji nasát očima, vnímat všechny jeho povrchy a chutě. Fasády. Mosty. Barvu řeky. Vlaju za tebou jako šála kolem krku. Tvoje dlouhé nohy upalují. Chceš toho stihnout co nejvíc. Já jsem poflakovač. Nemám žádný fahrplán. Jen si chci cokoliv objevit a ideálně si do fasády udělat rejhu. Drápem, vole!  Ty bedlivě sleduješ svoji polohu v mobilu podle GPS bodu. Já oči zapíchnutý v ulici a sleduju živo okolo. Jdu podle chutě. Zaujala mě ta krásná majestátní kopule? Tak k ní jdu. A až když stojím před ní, sáhnu si na ni bříškama prstů, pak zjišťuji na ceduli, co jsem vlastně objevila. Vůbec maďarsky neumím, takže si o ní vybájím svoje vlastní příběhy. Ty už její fakta dávno znáš. Datachrliči. Jsi má soukromá chodící wikipedie a ještě navíc TAK drmolíš, že mám dávno pocit, že mluvíš těsnopisem! Fascinuje mě příroda. Jak nás dva dala tehdy dohromady! Cha, to byl fór! Jenže přes to všechno se mi líbíš. Právě tady. V Budapešti. Baví mě naše nálada. Zahodit rodičovství na víkend je geniální vynález. Fakt! Nechci dokolečka dokola plnit milióntou maminkovskou povinnost. Chci vědět, jestli tě pomiluju teď. Nebo až za chvilku. A jestli tady. Nebo tam. 

Ku příležitosti onoho historického okamžiku jsem si musela na cestu pořídit jiné kalhoty. V červených montérkách se mi nechtělo. A zbytek poděděných džínů jsou fakt vagabundi rozdrbaný. Já jsem chtěla na tuhle cestu být šik a bez děr. Dobře mi tak! Mám džíny. Z Manga (já vím, nedodržela jsem předsevzetí, pane Havlíku). Mají široké nohavice. Zapínají se v pase. Obleču se je jako největší terno. „Chápeš, Langi? Jsou bez děr!“ A ty zařveš tak, že to musely slyšet až v Čechách! “To jsi mi udělala schválně! Proč! Takový! Co ti záměrně kazí opticky tělo! Proč, když já mám tak rád tvoje tělo?!”

Vyjdeme na ulici a já se spokojeně motám do širokých nohavic a hledám pestrost nové ulice. Počkat, kde je?! Byla jsem zvědavá na odlišnosti za čárou, jinak načesané vlasy, jinak upravené holky, kluky….a proboha…my tu všichni v teniskách ve stejných džínách zapnutých v pase?! Němka. Španělka. Francouzska. Ještě mít napíchnuté rty. A kulmou zvlněné vlasy. A byla bych jasná novodobá evropská tuctovka! Proboha, co je to za renesanci? Tady tolik holek vypadá úplně stejně! A nejvíc jsou ty, které opravdu zastaví provoz. Hážou pózy, skoky, výskoky nebo jakoby ležérně leží na mostě „let me take a picture“?! Je to tím, že se poslední roky pohybuji hlavně po lese? Nebo v punkovým království – na zahradě #rozcuchanyKytky – mezi místními hudebními exoty? A na koncertech. Jó, tam je tma, a módu tam nezkoukám. Asi jsem něco zaspala!? Kde dopr*ele je, ta lidská nápaditost, chuť vypadat jako svůj nejlepší obraz, pestrost!….zase měl Havlík pravdu. Až všichni budou vypadat stejně. Všude bude stejné fast food jídlo. Pak už nebude třeba cestovat. Je mi smutno. Džíny jsem sundala a zbytek Budapešti chodím v dešti a v sukni ze sekáče. Ty zajásáš. Hltám domy. Fasády. Dunaj se tajuplně třpytí. A já děkuji stavitelům předkům. Jim šmrnc, cit pro estetiku a nápaditost rozhodně nechyběl.