Sí, vole! Vandráci

3 kluci. 3 motorky. Střední Amerika. 

Nemám televizi. Na co náhodou nepřijdu v periodikách v knihovně a nebo nepřeletí v mojí sociální síti, nepřijdu. Takže o téhle cestě jsem se dozvěděla, když už dávno byli Vandráci v Čechách dost profláklý. No a co. To nic nemění na tom, že mě doslova lapili. Hned. Akorát jsem odjížděla na můj vysněný měsíční pobyt na hory s dětma. Tuhle vazbu jsem musela samozřejmě přibalit s sebou. Čundr si žádá čundr. A já mám taky tak trochu vandráckou krev. Jenže! Nemám zdaleka takovou odvahu, jako páni Bernard, Liška a Révai. Takže si představte mě, zasněžené kopce (ano, tou dobou i sněžilo) okolo. Já v posteli. Zprava jednu tryskomyš, zleva druhou tryskomyš a předčítám jim. Ono jim je sice málo na to, aby jim putování Střední Amerikou přišlo tak napínavý jako mě.  Ale není někdy skvělý se toulat cizíma zeměma alespoň takhle na papíře? Sí, vole! Baví mě forma, jakou je putování kluků přednesené. Každý má svůj osobitý styl vyprávení, svůj humor. Baví mě ta klukovská troufalost, odjet do cizích zemí, neumět ani ťuk španělsky a pokládat místním lidem čtenou lámavou španělštinou 3 stejné otázky:

Co máte nejraději na světě? Co jste dělala včera, jaký jste měla den? A co si myslíte, že bychom měli vědět? Řekněte cokoli….

Baví mě ten jinej pohled na svět, který mají lidé z Hondurasu, Nicaraqui, El Salvadoru, atd….Baví mě odvaha vystoupit ze svýho komfortu a toulat se tropickýma neznámýma zeměma. Tři měsíce dát valé rodinám, dětem a jít si za svou svobodou. Jo a před Vašemi ženami, pánové, hluboce smekám. Pustit, nechat jít a přát Vám takovouhle cestu, to je kumšt. Jsem ráda, že existují u nás Vandráci. Jsem ráda, že přednáší, protože vrací českým klukům zase nějaké vzory. Připomínají nám ostatním, že pokud máme sen, jakokoliv bláznivý, je jen na nás, jestli si ho dovolíme prožít. 

Viva, Vagamundos!