Díl 1. Počasí na draka

Byla jednou jedna vesnice. V té vesnici stála náves. U návsi dům. V tom domě bydlela máma. Táta. Holka a kluk. Holka měla vlnité vlasy. Ráda jezdila na kole a na bruslích. Když napadl sníh, vytáhla lyže. Jmenovala se Viky a bylo jí sedm. Kluk měl krátké světlé vlasy. Rád jezdil na tříkolce a když napadl sníh, řídil boby s volantem a nebo takový rychlý červený sáňky. Jmenoval se Robin a byly mu tři roky. Tak takhle rodina se rozhodla v sobotu pouštet draka. Vítr silně foukal. Viky vyrobila papírový mrak. K němu přilepila spoustu fáborků z krepáku, saturnu a kolečko, za které držela provázek. Šup. A je to. Robin s tátou vzal draka ze zahradního domku a šli. Najednou se prudce zvedl vítr. Robin nechtěl draka pustit a tak najednou draka a Robina unáší vítr do mraků. Viky chytne hbitě Robina za kalhoty a už vlají ve větru tři. “Proboha, táto, dělej něco!” řve strachy zděšená maminka. Vysoko ve větru vlaje drak. Na konci špagátu visí Robin. Za jeho kalhoty se drží Viky. A tu za její boty pevně tiskne táta. Takhle dlouhatánská špageta vlaje ve větru a maminka upadá do mdlob. Tu najednou kde se vzal, tu se vzal, v úrovni Robinových očích letí vrabec. “Čimčarará, čim čim, co tu děláš, kluku, čim čim?” ptá se zvědavě třepetavý pták chlapce. “Pouštíme draka, ty ťululum,” odpoví přidrzlý chlapec a tu ho hned pták klovne do nosu. Robin, chlapec z ocele, drží draka dál, jako by se nechumelilo. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, v úrovni Viky očí letí čáp. “Klapy klap, já jsem čáp, copak tu děláš, holčičko, že já tě polechtám….” čáp měl asi rád legraci, tak dlouhým zobákem nebohé dítě lechtá v podpaží. “Doprčič, to nemůžete přestat dělat blbosti v takový krizový situaci?!” řve na děti již vysílený otec. Ha! A tu mu do oka vlétne moucha. Plesk. Okamžitě si ji snaží z oka vyndat a ztratí přehled, kde co lítá. Celá špageta se rázem smotá na zemi do jednoho polámaného chuchvalce. A maminka? “Já jsem vám to říkala,” kroutí znalecky hlavou.

Počasí na draka podle Viky

Další den prosí děti maminku, zda mohou jít pouštět draka samy. O dobrodružství v této rodině nebylo nouze. Takže proč ne. Zaťukají vedle na sousedy a už běží k lezecímu stromu všechny děti pohromadě. Robin. Tomášek. Viky a Zuzanka. Vítr silně uhání a drak se zvedá výš a výš a najednou ho děti nikde nevidí. “Počkejte, támhle je!” zavolá nadšeně Viky. Skutečně. Drak uvízl vysoko ve větvích lezecího stromu. “Tak tam pro něj nahoru musíme, Zuzi, pojď, “ pobídne Viky kamarádku. Jako opice lezou hbitě nahoru. Najednou pod Viky praskne větev. Cha! A jentaktak se drží na větvi za gumu u spoďárů. Ostatní rychle meteleskublesku běží pro pomoc. Jenže ouha! Na tetu se nikdo nikdy nemůžu dozvonit! “Zase mají ve zvonku vybitý baterky!” praví zoufalá Zuzanka. Co teď! Děti naštěstí mají všech pět pohromadě a rychle doběhnout pro Kokijojc nekonečnou velikonoční pomlázku. Ta totiž i zpoza plotu dotáhne na tetino okno v obýváku. No jasně! “Bodejť by nás slyšela, když má muziku na plný pecky. Určitě tancuje u sporáku!” lamentuje Zuzanka. Naštěstí zpátky ke stromu všichni doběhli dřív, než guma stihla prdnout definitivně. “To jsou ty zděděný spoďáry ještě po tetě, ty tě zachránily!” hladí spokojeně maminka později dceru ve vlasech a pochvaluje si, jak se jí sdílenej šatník vyplácí.

“Mami a můžeme si ještě hrát u Zuzanky na zahradě?” prosí nenasytně děti lačný po další zábavě. “Proč ne, já si alespoň mezitím s tetou vytáhnu španělskou gramatiku.” Naše maminka byla vždycky snaživá. Nebo se tomu taky říká šprt? Tak děti lítají po zahradě. Pes Basty je z hlučného cirkusu nadšen a dovádí, co mu síly stačí. Robin samozřejmě nenechá zahradní hadici suchou, takže přesto že nedávno pršelo, Kokijojc papriky plavou v hlíně jako v bazénu. Tomášek schytal několikerou sprchu s paprikami taky. Takže když pak pes Basty prokousne polštář, který měla vypraný teta na sluníčku  schnout, nalepí se na něj všude poletující peří. Samosebou. To dá rozum. Pes Basty štěká. Děti pískají radostí. Všude lítá peří. Teta z domu vyletí: “Co to tady proboha zase vyvádíte! A co tady sakra dělá ta slepice!?” 

“Teto, to není žádná slepice! To je přece Tomášek!” děti se válí smíchy a teta vztekle odchlupuje svoje nebohé děcko. “No! To si vás zase někdy příště pozvu!” 

Není nad dobré sousedy, že?