Jónská kráska

Je půl osmé ráno. Chladivý vítr si pohrává s keřem motýlkovníkem  a tráva je svěže orosená. Erika se nechá zlákat a vyběhne bosky na trávník. Ve vzduchu je cítit září. Ale kalendář ukazuje čtrnáctého srpna. Potřebuji si ještě udělat ten check-in, říká si pro sebe a mlčky se rochní ve studeném trávníku. Jakmile jí display mobilu ukáže hotový boarding pass s přiřazeným sedadlem, zhluboka vydechne. Tak je to tady! Okamžik, na který se neodvážila dopředu ani myslet. Okamžik, který si nedovolila dopředu ani představovat. Za necelých dvacet čtyři hodin ji muž vysadil časně ráno na letišti. Radostná energie tekla tělem jako divoká alpská řeka. Sleduje svítivou tabuli a hledá svůj gate. “A doprčic, Dé čtyři!” směje se a s lehkým krokem táhne za sebou svoje zavazadlo. Letiště je místo, které nikdy nespí. Ale řekněte to těm, kterým časný let ukradl spánek. Všichni se tady plouží se sirkami v očích až na jednu výjimku. Eriku. Konečně si dovolila odloučit se na chvíli od rodiny a letět za odpočinkem. Sama. Že téměř nespala by z její tváře četl málo kdo. 

Za necelé dvě hodiny jí podává osvěžující frappé její kamarádka Táňa. Na ostrově. Uprostřed Jónského moře. Na Korfu.

S Táňou se Erika poznala v práci, než nastoupila na profesionální dráhu matky. Táňa je holka veselá, s kudrnatýma vlasama a s řečí, co chrlí slova jako lávu z rozdováněné sopky. Kam vkročí, nepřehlédnete ji. Miluje mluvit, a hlavně miluje mluvit řecky. Zahajuje rozhovor kdekoli s kýmkoliv…. kráčíte s ní v noci po ulici a ona rozzářená zdraví hlouček lidí sedících nahoře na balkoně. “Ty je znáš, Táni?”

“Ne,” usmívá se spokojeně a ještě hloučku pošle jednu zpěvnou větu. 

Táňa se na ostrov přistěhovala na jaře. Slunce se tehdy pomalu dralo přes nacucané mraky a Táňa s těžkým srdcem přihlížela tomu smáčenému dennodennímu divadlu. Zabouchla za sebou její dosavadní pražský život a odjela hledat lásku a štěstí sem. Na ostrov. Na Korfu.  Jako by déšť představoval slzy, které by ráda spustila i po své tváři. Ale nedovolila si to. Chtěla sobě i okolí ukázat, že to zvládne. Všem pochybovačům dokázat, že i ve čtyřiatřiceti se dá začít úplně nový život. A k tomu se strach a pochyby, nedej bože slzy, vůbec nehodily. 

“Jak se ti líbí bejt jako delegátka?” ptá se jí Erika později, když už spolu leží na pláži.

“Je to super! Na jednu stranu mě dobíjí to, že lidem dělám dovolenou hezčí a dokážu tolik věcí zorganizovat, ale na druhou stranu….” odmlčí se, “nežiju svůj život. ” 

“Já jsem si vždycky přála mít práci, jakou máš ty, “ zasní se Erika. 

“Jako dítě jsem si hrála na cestovní kancelář, pak jsem vyučovala zeměpisnej kroužek… co se směješ?” otáčí se na Táňu. “Podala bys mi, prosím, opalovák? Pak jsem se vrhla i do cestovního ruchu během vejšky,” roztírá si blyštivý olej po paži.  “Nicméně mi jedna moudrá paní z oboru řekla, že v turismu si moc peněz nevydělám a budu pracovat pořád – svátky nestvátky.” 

“To je fakt,” doplňuje ji Táňa. “Tak jsi se vrhla na dráhu matky.”

Erika: “Mmm. Tam už jsem za ty roky na těch nejvyšších postech ale!” . 

“No jako klient mých delegátských služeb si taky vedeš výborně, “ popichuje ji Táňa. “Všude si na čas….nestěžuješ si, ukaž, já ti to rozmažu, jsi stále za všechno vděčná,” roztírá jí olej po připečených zádech, “jásáš i u obyčejnýho frappé a pusu jsi nezavřela ještě ani teď. “ dodává. “Já? Vždyť já jsem jen takový tichý pozorovatel!” brání se Erika. 

“Já myslím, jak ji máš dokořán a na všechno tak civíš.” směje se Táňa.

Obě leží vedle sebe na rozložených osuškách. Slunce jim dopřává poctivou porci paprsků a moře jemně podbarvuje náladu svým pravidelným šumem. Kéž bych si to mohla s ní na čas vyměnit, říká si pro sebe Erika a sleduje krásně opalené kamarádčiny nohy. 

Kéž bych si to mohla na chvilku s ní vyměnit, proběhne stejná myšlenka hlavou i Táně. Vedle sebe v tichosti leží dvě nenasycené duše. Jedna touží po sobecké bezbřehé svobodě. Druhá po hřejivé kompletní celistvé rodině. “Zajdeme si na smažený kalamáry?” vytrhne z představ jedna druhou. “Jo. A pivo k tomu!”

Večer si Erika na vysprchované tělo roztírá mandlový olej. Sluncem políbené pokožce taková péče moc sluší. Spokojeně se na sebe usměje do zrcadla. Táňa vejde do koupelny, na sobě boyfriend džíny, sexy krajkovou košilku a černý bomber s krajkovými rukávy. 

“Můžu takhle jít?” ptá se nejistě Eriky. “Ježiši, proč bys nemohla?!” odsekne nechápavě Erika kamarádce. Jak to, že je tak nejistá, copak je slepá a nevidí se v zrcadle? mlčky se v duchu rozčiluje Erika. Jak nemůže vidět tu jedinečnost a originální jiskru, která z ní jde. Proč většina žen potřebuje pochlebovat od okolí?  Proč se sama v zrcadle nevidí jako oslňující? Odkud pramení věčná sebekritika a pocit nedostatečnosti? 

“Brouku, kdyby ses měla trochu víc ráda, tolik by ti to pomohlo….” zašeptá Erika, zatímco si líčí řasy. Táňa zoufale hledala lásku a ujištění od druhých, protože sama sobě si nic z toho nedovedla dát. A ten bludný kruh začíná už v rodičovské náruči. Když šetří laskavým objetím a bezpodmínečnou láskou, pak je duše hladová a hon za sebejistotou, sebevědomím, sebehodnotou o to těžší. 

“A jak se mám mít víc ráda, ty chytrá?” praví sklesle Táňa a opře se o futra koupelny.

“Třeba začni tím, že začneš pravidelně jíst a odpočívat,” cvak a štěteček řasenky zacvakl zpět do tuby. “Nebudeš svoje tělo jen ždímat. Ale taky ho vyživovat a dobíjet, hm?” Erika skočí do rozdrbaných džín. “Rozmazluj se. Není nic víc sexy, než holka, která zná svý hranice a která si věří,” přehodí si přes hrudník volně vlající Roxy tílko. “Buď pyšná na to, co jsi dokázala! Když se do toho koktejlu spokojenosti přimíchá tvoje osobní kouzlo, který ty holka kurva máš, tak ti garantuju, že se budou dít věci!” Holky za sebou zabouchnou dveře. 

Dojely na vrchol kopce. Před nimi se otevřel široký pohled na moře a oblohu, přes kterou se právě roztejkalo usínající slunce. Jako když malíř míchá vodovky. Rozpitá oranžová se žlutou. Do toho bílé trhance mraků. Ještě před chvílí modrá obloha teď hrála všemi barvami a celou podívanou podbarvovalo pravidelné hřmění vln narážejících na skálu. Libozvučný orchestr. Dechberoucí podívaná. “Zavři tu pusu, brouku….” drcla Táňa ramenem z legrace do Eriky. “Pojď, támhle je volná houpačka!” ukáže jí volné místo k sezení.

“Lepší jako v Národním,” spokojeně se usadí Erika a sleduje rychle se proměňující přírodní představení. 

“Teď tak zastavit čas,” zašeptá Erika.

“Nechce se ti zpátky, co?” Táňa si rukou přidrží kudrny, co jí prudký vítr šlehá do tváře.

“Uvědomuješ si vůbec, co tam v Čechách všechno máš?” otočí se na Eriku.

“Jak to myslíš?” kroutí hlavou nechápavě Erika. 

“Máš byt se zahradou za městem. Máš chlapa, co tě miluje. Máš dvě zdravý děti, co na tebe křičí mami….” Táňa si pomalu usrkne mojita.  “A k tomu všemu máš ještě vidět i břišáky! Po dvou porodech!” 

“No to je hotovej skandál!” směje se Erika.

“Není to zrovna málo….” upíjí Táňa svůj ledový nápoj dál. 

“A vidíš i tu druhou stranu mince? Máme hojnost. Máme.  Ale muž lítá po světě a ty od rána do večera střídáš pískoviště s plotnou. Sice máš peníze na to vzít prcky na výlet a zpestřit si to, ale jsi pořád s nima sama. Lovec žije v globální džungli rychlých peněz a velkých obratů. Ty hlídáš krb. Ve dne máma a večer pak kurtyzána. Je to zápřah.  Udržet plamen. To mi věř.”

“A co bys změnila, kdybys mohla?” zeptá se Táňa Eriky.

“Změnit může každý všechno. Všechno je jen o nás, naší hlavě, naší volbě. Já si určuju, jaký bude můj svět,” reaguje Erika.

“Takže jsi dobrovolně svoje ostatní role pověsila na hřebík a jsi za matku služku?” ptá se rejpavě Táňa.

“Kopíruju, co jsem viděla u nás doma,” pokrčí Erika rameny. “Ale to se nevymlouvám. Každý den se snažím měnit, co mi z odkoukaných vzorců neštimuje. Jsou to miniaturní střípky, mravenčí práce” ukazuje Erika prsty malou vzdálenost. “Ale každodenní sebereflexe se vyplácí. Aspoň mně.”

“Chápu,” přitakává Táňa.

“Rodina je přirozená věc. Člověk chce být součástí smečky. Jen podivíni zůstávají dobrovolně sami, “ pokračuje Erika.

“Dík,” ušklíbne se Táňa. “Hned je mi líp,” píchá ze srandy vztekle brčkem do ledových ker.

“Holky, nedáte si s náma brko?” nakloní se k houpačce černovlasý týpek.  

Jestli to bylo tím konopím v papírku, nebo kouzlem muže se strništěm na tváři, těžko říct. Svítá. V dálce vylejzá zářivé slunce z moře jako z peřin. Po stezce jede vrávoravě skútr a na něm  kudrnatá holka držící se svého rastafariana. 

Jónská kráska láskou zajatá. 

V houpačce holka situací dojatá.

Pravou lásku přineslo dnešní svítání,

pro tuhle kudrnovlásku svět nově zavání.

Neboj se, člověče, srdce otevřít.

Buď takovým, jakým TY sám chceš být.

Nenech se okolím ovlivnit.

Ty sám moc dobře víš, jaký tvůj svět má být.

Nenech se okolím ovlivnit.