Morena, bohyně zimy

Zavolala jsi mě: “Přijeďte, rozloučíme se se zimou.” Já vzala děti a valíme k tobě na statek. Udělaly jsme z klaců kříž, ze sena tělo. Vyfoukly vejce a z nich navlékly Moreně korále. Začala jsi nahlas zpívat o Moreně a mně šel mráz po zádech. Naskákaly jsme se všema dětma do dodávky a jely jsme ke Střele. “Děti, co chcete, aby s Morenou odplavalo?” Hážeme Morenu do řeky, zpíváme jí a sledujeme, jak se slámovej kříz na hladině vlní. To ošklivý je pryč….

Tohle jsou naše Moreny od roku 2018 do dnešního dne. Stačí klacek, suchý větvě, šišky, šípky jako korále. cokoli rozložitelnýho;) Je to úplně jedno, jak bude vypadat. Jde o tu chvíli.

Tři králové, masopust, Morena, čarodejnice, svatojánská noc,…..všechny tyhle oslavný rituály mě baví a mají pro mě smysl. Společnost dnes hojně drží hlavně Vánoce. Ale jak? Haldy darů, haldy jídla, haldy dekorace.

Málokdo z nás se vrací v ten moment dovnitř sebe, spiritualita z toho svátku je dávno fuč. Dřív byl život daleko více nejistej. Asi taky proto se často vědomě radovali a děkovali. Věřili. 

Baví mě proto tyhle rituály. A že jich máme od předků na výběr! Nejde o povrch. Jde o vnitřek. Zastavím se a poděkuju, jsem venku a cuchá mě vítr, praská oheň a nebo hučí řeka. A já vím, že jsem toho koloběhu venku součástí. Tyhle chvíle mi vrací pokoru. K tomu úplně nejzákladnějšímu a nejpodstatnějšímu, co já mám. K životu. Můžu oslavit příchod jara koupí nějakýho superlibovýho přístroje, jak radí reklama. Ale já radši budu mít boty od hlíny a házet Morenu do řeky.