7 STATEČNÝCH. 7 odvážných duší. Malopodnikatelů. Bára. ProstěKYTKY.

Na procházkách s dětmi objevila vášeň v plevel. Bára z Prostěkytek mění květinový trh a vkus českých dam. Pěstuje sezónní květiny, kombinuje je s divokým plevelem. Je vzorem nejedné květinářky. Intenzivně vzdělává začínající květinové farmářky. Na instagramu působí jemně. Setkáte-li se osobně, poznáte ale, že má kromě jemnosti v sobě velkou dávku čerta. A opravdu velký smysl pro humor.

Baru, kdo je Bára? 

Bára je hlavně maminka, co se snažila nějak skloubit práci s rodičovstvím a proto začala podnikat.

A kdybys měla trochu poodkrýt Báry povahu, tak kdo je Bára? 

Jsem bláznivá holka, která měla nějaký sny a nenechala se odradit. Jsem výbušná. Cholerická, ale zároveň citlivá. Spoustu věcí si moc beru. Ale to si snažím schovávat na ty, u kterých vím, že to snesou a že mě dobře znají:) 

V mých očích jsi pracovitá. Precizní. 

Myslíš? Jo. Možná. Pečlivá. Pracovitá. Ivo, já se vlastně snažím pracovat co nejmíň:) Ale zase chci, aby když už pracuju, abych byla efektivní. Abych v tom čase, kdy pracuju, měla z toho největší užitek. 

Představ nám ProstěKYTKY.

ProstěKYTKY jsem já. Vznikly, když jsem ještě vlastně ani nepodnikala. Bavilo mě chodit s dětmi na procházky a domů jsem pořád nosila nějaké přírodniny. Takže to už byl princip ProstěKYTEK, jenom to nemělo svůj název. A takhle to funguje doteď. Chodím ven. A nosím domu hromady plevelu. 

Ty jsi vystudovaná zahradnice.

Jo. Mám vystudovanou střední zahradnickou školu. Takže zahradnice. A pak mám obor zahradní a krajinné úpravy. Jsem takový poloviční zahradní architekt. Skončila jsem jako bakalář. 

Takže to, že jsi začala pracovat s lokálním materiálem ti nedala škola, ale procházky, kde jsi to všechno objevovala. 

Přesně.

Byl to vždycky tvůj sen mít vlastní květinářství?

Vůbec. Já jsem to dřív měla nastavený tak, že to, co se nedá sníst, je zbytečný pěstovat:) Pěstovala jsem ale vždycky. Hrabala se v zemi, to je mi přirozený. Ale pěstovala jsem jen to, co se dalo jíst. Když se mi vdávala kamarádka, poprosila mě, ať jí květiny udělám já. Až když jsem udělala tu první svatbu, začali za mnou chodit ostatní kamarádi a říkali mi, tyjo, Báro, proč se s tím neživíš, vždyť to umíš, je to super, znáš to ze školy, ta svatba je pecka,…A já jsem to nějak neslyšela. Až po čase mi došlo, že vlastně je to super nápad. Že je to ideální způsob, jak skloubit to, že jsem maminka. Že jsem ráda venku. 

Takže hned ten první rok jsi začala kytky pěstovat?

Já ten první rok nepočítám. Protože to jsem dělala svatby jenom kamarádkám. Můj první věnec, který jsem dělala na kšeft, jsem si původně udělala pro sebe. A hned mi napsala paní, že by ho chtěla. Tak jsem si řekla, tak jo. A najednou se ozvala další holka. Já jsem vlastně ještě nezačala podnikat a už jsem měla zájemce, že by něco chtěli. Tak jsem si konečně řekla. Ano. A šla si založit živnost.

Co je na v tvým podnikání pro tebe největší výzva?

Plnit přání nevěst. Specializuji se hodně na svatby. A moc chci splnit všechna očekávání nevěst. Jejich přání ohledně odstínů květin.

Jde to ale, když pracuješ s lokálním materiálem a na určitý datum prostě někdy zrovna pudrově růžová pivoňka nevykvete?

Nejde to slíbit. Je to v božích rukách. Pracuju s kytkama, které sama pěstuju. Sbírám. Občas si zajdu k nějaké farmářce. Ale pořád jsou to lokální sezónní kytky. Nejde přece úplně ovlivnit počasí. Dopředu nevím, jak bude teplo, bude dost vláhy  a slunce,…je dost faktorů, které to ovlivňují a já se můžu snažit, co nejvíc to půjde. Ale stoprocentně to nemůžu zaručit. S nevěstou si domlouváme květiny v čase, kdy třeba ještě není ani zaseto. 

A jak na to reagují ty holky, zvyklé, že na běžném květinovém trhu si diktovat lze? 

Reagují různě. Lidé, kteří za mnou jdou, že chtějí lokální svatbu. Nechtějí zatěžovat životní prostředí. Lokální materiál je pro ně priorita. Tak ty to chápou. Mají přání, do jakého odstínu chtějí květiny ladit. Ale nehroutí se, když to není přesně tenhle odstín růžové. Pak jsou nevěsty, které mají jasnou představu. A tam to končí tak, že buď si nevěsta řekne, aha, chápu, tak uvidíme,…nebo pokud chce na září pivoňky, tak tam ji rovnou řeknu, že takové přání skutečně nedovedu splnit a doporučím jí někoho jiného, kdo nepracuje jen s lokálním materiálem, ale i s květinami z dovozu. 

Je to pak lepší pro mě i pro ni. 

Ty jsi motor všeho. Obstaráváš si komplet svůj marketing, obchod, plánuješ investice, pěstuješ, vzděláváš,…Co ti pomáhá ve chvílích, když přijde nějaká krize, nakopnout se a jet dál?

Tak nejdřív přijde krize. Břečím. Řvu. Klasika. Pomáhají mi ty závazky. Mám většinou plnou celou svatební sezonu. A když už něco slíbíš.Tak musíš. Kolikrát do poslední chvíle nevím, z čeho budu svatbu vázat. To počasí je tak nejistý. Já koukám na ty záhony. Mám nervy. Ale dobře si uvědomuju, jak moc je pro nevěsty jejich den důležitý. Tak dělám, co je v mých silách. Když mě konkrétní barva nevykvete, nenajdu ji v přírodě, jezdím k blízkým farmářkám. Dělám maximum pro to, aby nevěsta byla spokojená. Je to adrenalin.

Ty jedeš v tomhle tempu celý rok?!

Né, končím podzimem. Ale pak přichází adventní věnce. Mazec. O adventu jsem byla už tak unavená. Bylo toho hodně. Vadila mi už jen ta představa, že ráno vstávám, a motám tolik věnců. Pět šest věnců. Každý den. A další den. A další. V jednom člověku. Ale zase. Už tam byl ten závazek. Už jsem musela. Když se to o Vánocích uklidnilo, neměla jsem vůbec chuť cokoliv dělat. Teď je březen. Blíží se jaro. Kupuju semínka. Vysejvám první výsevy. 

Takže ti pomohla ta zimní pauza se nadechnout.

Určitě. Nemusela jsem nic dělat. Nebyla jsem aktivní tolik na sociálních sítích. Je to u mě takový přirozený proces. Koloběh. Zima. Klid. Jaro. Nakopne tě. Slunce má větší grády. Vidíš to okolo. To mi pomáhá. Dostávám chuť. Můj muž… 

…počkej, působí to takhle i na truhláře?:)…

Ne. Ten jede furt. V létě nemaká tolik, protože makám já. Pak obráceně. Vidíš, jak si to kompenzujeme:) Ale on mi říká, ty jsi taková sezónní žena:) Ty máš i ten zimní spánek jako ty zvířata.

To je trefný:)

To je trefný:)

Když si začínala podnikat, co ti pomohlo určit si sama svoji cenu?

No právě ty okamžiky, kdy jsem padala na hubu. Kdy jsem si nabrala hodně kšeftů, měla jsem spoustu práce. Ale pořád né tolik peněz. Takže to uvědomění, že já makám jako blázen a nic z toho úplně nemám. Nemůžu si koupit, co bych chtěla a takhle to asi úplně být nemá. Musím si té své práce víc vážit. A nacenit si ji. Ono se to může zdát. Prodávám sušenou kytici. Stojí třeba osm stovek. Lidé si řeknou, osm stovek. Suchá kytka. To není možný. To je moc drahý. Ale já jsem s tou sušenou kyticí nezačala v tu dobu, kdy oni si ji objednali. Já jsem s tou sušenou kyticí začala už v lednu, únoru, prvníma výsevama. Musela jsem to několikrát překypírovat. Musela jsem se o to starat. Na jaře otužovat. Vynášela jsem to ze skleníku do skleníku. Přikrývala. Bránila před slimákama. Okopávala. Zalejvala. Pořád dokola. Kolikrát to trvá třeba půl roku, než sklidím. Pak to suším. Tak jsem si říkala, tak to né. Mně to sice baví. Ale říkala jsem si, bude mě to bavit víc, když za to budu dostávat adekvátně zaplaceno. 

Dobrá myšlenka. Budu si to pamatovat. Když bys neměla žádný omezení, limity, co bys teď podnikla?

Jaký limity?

Třeba strach. Finance. Cokoliv.

Kdybych neměla žádný limity, chtěla bych si koupit dodávku. Chtěla bych ji opravit. Udělat ji obytnou. Sbalit děti, manžela. Vykašlat se na práci. Na školu. A odjet do Portugalska. Ale bohužel ty limity a strachy tam jsou. Kdyby nebyly! Tak si dám pár let cestování. Nebo aspoň rok.

S Bárou jsme první adventní neděli, na našich workshopových prázdninách v Medovém údolí, oslavily rok přátelství. Pro mě naše první setkání bylo prostřelení amorovým šípem. Takže jí říkám Mon Amour. Neřekne mi NE, na jakkoliv šílený nápad. Baví mě naše výjezdní porady. Jedeme uzavírat business, ale pak sundáme šaty, vykoupeme se v lomu, spíme pod širákem. Beru její zdravou kritiku. Podněty. Nápady. Spolu nám to krásně ladí. Být spolu “jen tak” nás baví. A když ji nevidím, tak se mi normálně stejská. Bára mi jednou řekla, že za ten rok se mnou prožila to, co s jinou kamarádkou za roky a roky. Má trochu jinou životní cestu a zkušenosti než já. Ale že se naše cesty zkřížily, díky můjtypanebože!